Pondělí 18. říjen 2021
Svátek má Lukáš

Podbořany - Na paní fotografku Laurencii Heláskovou jsem dostala tip od naší kolegyně, která se s ní potkala na jedné svatbě. Když jsem se dívala na její profil na sociální síti, říkala jsem si, že je to určitě zajímavá žena. První telefonát s ní mě jen ujistil, že jsem se nespletla - nejenom, že je to zajímavá žena, ale je také moc příjemná a milá.

1. Jaké bylo vaše dětství? Snila jste už jako dítě, že se stanete profesionální fotografkou?

Jsem rozená Janečková, otec Petr byl nejmladší vnuk zakladatele Zbrojovky Janeček, později automobilky a motocyklové továrny JAWA. Přesto moje dětství bylo v době totality v klidu. Ovšem, že se stanu fotografkou, natož profesionální, jsem nesnila. Moji rodiče byli učitelé klavíru tehdy v LŠU (liduška = lidová škola umění, dnes ZUŠ). V podstatě se očekávalo, že budu sedět u klavíru také.

2. Vaše jméno „Laurencia“ je moc krásné, nicméně u nás dost neobvyklé. Kdo vám ho vybíral?

Je to latinské jméno. Správně se to píše Laurentia, upravili mi to v rodném listě. 22. 11. 498, byl volen papež a jedním z kandidátů byl tehdy i Laurentius. Já jsem se pak narodila na jeho „výročí“, ale o dost později – 22. 11. 1965.

3. Jak jste se vůbec dostala k fotografování? Kdy jste si řekla – ano, to je to, co chci dělat, chci fotit?

Když rodiče velmi záhy shledali, že klavír asi nebude úplně správná volba, přihlásili mě do výtvarného oboru v LŠU. Učitel mi sdělil, že u mě shledává jisté výtvarné nadání. Začala jsem se více zajímat o dějiny výtvarného a sochařského umění, fotografie se do toho připletla. Maminka měla fotoaparát Altix, fotila ale pouze rodinné události.

4. Co vaši rodiče? Podporovali vás ve fotografování?

Otec mi k 12. narozeninám dal použitou dvouokou zrcadlovku Ljubitěl. Kde ji sehnal, netuším. Podporovali mě tak, že mi kupovali svitkový film do toho foťáku a pak to nechali vyvolat. O 4 roky později maminka zemřela, zůstal mi po ní ten Altix.

5. Co jste vystudovala? Chtěla jste jít studovat fotografickou školu?

Vystudovala jsem Střední průmyslovou školu mlékárenskou v Kroměříži, kde byla k dispozici také fotokomora. A tak to, co jsem vyfotila, jsem také sama zpracovala do konečné fáze papírové fotografie. Fotografická škola tenkrát, myslím, spadala pod Střední uměleckoprůmyslovou školu, o kterou byl velký zájem. Vyznamenání v devítce mi uteklo o jednu dvojku – netroufla jsem si.

6. Inspiroval vás někdo v začátcích nebo stále inspiruje z fotografů či umělců?

Můj vzor byl a je Josef Sudek, antické sochy a malíři (renesance, baroko).

0209fotografka2

Laurencie Helásková s fotografem Roberten Vaňem. Foto: Archiv Laurencie Heláskové

7. Kde berete nápady na focení?

Pokud se jedná o focení daných akcí, nápady nejsou nutné. Je ale výhodnější, když člověk zná alespoň základní pravidla líbivějšího lidského vnímání obrazu známé právě už od starých malířů. A být pohotový, sledovat. U portrétů a produktového fota se snažím sladit pocity, barvy, materiály, co asi tak focenému vyhovuje, odpovídá. V ostatních případech nápad prostě dorazí a já ho musím okamžitě zkusit. Foťák mám neustále s sebou a vyplácí se to. Doma mám ateliér včetně fotostanu pro produktové foto.

8. Jak vlastně vznikají vaše fotky – víte předem co chcete a „číháte“ na vhodný okamžik a nebo je to často o náhodě?

Oboje. A protože mám foťák neustále u sebe, o náhody také není nouze.

9. Vyhrála jste v krátké době ve dvou kategoriích v česko-slovenské fotosoutěži Fotograf roku. V roce 2020 v kategorii “Respekt k přírodě”, loňském roce v kategoii “Příroda ve městě”. Jak vznikly vítězné fotky?

Obě fotky vznikly u mě na zahrádce. Ta první při testu nového objektivu. Druhá číháním na červenku během příjemného teplého bočního světla.

10. Fotky jste do soutěže přihlásila sama? Čekala jste, že budou mít takový úspěch, že vyhrajete?

V souvislosti s pracovním výkonem spolupracuji s Allou Želinskou z Regionu Podbořanska. Od ní jsem dostala několik výtisků časopisu Foto Video, tak jsem se dozvěděla o soutěži. Spíš ze zvědavosti jsem to zkusila. Že bych mohla uspět v docela velké konkurenci, jsem poněkud nečekala. Nečekala jsem ani první vítězství v Soutěži odborných dovedností někdy v roce 1987. Přihlásit fotografii mě tenkrát skoro donutil zaměstnavatel. Pro diplom a velkou broušenou mísu na stopce jsem jela vlakem do Českých Budějovic. Mísa slouží na vánoční cukroví dodnes.

11. Máte postiženého syna, o kterého se musíte starat. Je to náročné skloubit každodenní péči o něj a focení?

Od doby, kdy dostudoval můj druhý syn, je to lepší. Hodně mi s péčí pomáhá.

 0209fotografka3

Laurencia Helásková na vernisáži Noc kostelů. Foto: Archiv Laurencie Heláskové

12. Fotíte přírodu, děti, novorozence, svatby, akce….prostě spoustu věcí. Co fotíte nejraději a proč?

Přírodu, zátiší, děti a zvířata. Děti jsou kouzelné, zvířata většinou roztomilá, příroda krásná a zátiší klidné.

13. Máte nějaký cíl či sen, čeho byste chtěla ve fotografování dosáhnout?

V podstatě vše, co bych asi mohla, se celkem splnilo. Výstav několik proběhlo, další se chystají. Ta poslední se konala v srpnu ve Stebně, výtěžek z prodaných fotografií šel na obnovu této větrnou bouří poničené vesnice. Další výstava bude 18. září při koncertě pěveckého sboru Egeria v kostele v Radíčevsi u Žatce, kde proběhne dražba jedné fotografie ve prospěch poničeného Stebna. Knihy psát moc neumím. Mohu pracovat pro dvě města a ZUŠ, občas uspěji v soutěži, ve které je silná konkurence (totiž, vyhrála jsem v minulém století i v šachovém turnaji na páté šachovnici. Nedostavil se spoupeř....). Nejvíc je pro mě důležitý fakt, že moje práce se celkem líbí. Co víc si přát a proč.

Děkuji za rozhovor a za celou redakci přeji hodně úspěchů do dalších let!

Aktuálně

Lidé

Zajímavosti

Tipy na výlet

Komentáře

© 2012 - 2018 | E-mostecko.cz | Linelab.cz

Webové stránky skupiny používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací